Barcelonská revoluce
(Nový kult 1902)
Barcelonské události zasluhují pro svůj trvalý
význam a svoji důležitost, aby s jejich nejdůležitějšími momenty byli seznámeni
proletáři všech zemí a dobře si je zapamatovali. Chci tedy z různých článků,
jež mám po ruce, sestavit fakta z barcelonské revoluce a z toho, co jí předcházelo, pro informaci
českého čtenáře. Je to tím nutnější, že české žurnály bez vyjímky poučily své
čtenáře špatně a nedostatečně, chrlíce, většinou ovšem s Národní politikou a
Právem lidu v čele, oheň a síru na hlavy anarchistů. Tady stojí za upozornění,
kterak psaly sociálně demokratické listy redigované inteligentními lidmi (jako
Zář a brněnská Rovnost) a kterak slintal po anarchistech skrytě i otevřeně
šéfredaktor Práva lidu. Byl by to býval rozkošný obrázek "socialistického
smýšlení", kdyby se byly různé ty jeho lokálky pěkně za sebou uvedly.
Tento pán však nestojí tuším za to.
«««
Uvedu nejprve nejdůležitější věci z článku Dělnické
hnutí ve Španělsku, jejž dr. Julio Broutá z Madridu uveřejnil v Die Zeit
současně s článkem Eltzbacherovým, v našem listě právě přeloženým:
"Bude nutno přikládat barcelonské všeobecné
stávce jistý druh dějinného významu potud, pokud zde stojíme před nesporně
nejmohutnějším hnutím, jež dělnictvo nejen ve Španělsku, nýbrž vůbec v celém
světě projevilo. Propuknutí stávky, jež ukázala netušeně dokonalou organizaci a
disciplínu dělníků pod jejich vůdci, bylo bezprostředním následkem nesčetných
schůzí, jež se den předtím konaly. Již tři měsíce stávkovalo 10 000 kovodělníků
nikoli proto, jak se mnohdy tvrdilo, aby si vynutili zvýšení mzdy, nýbrž jen
aby docílili zkrácení pracovní doby o hodinu. Jak vyložil republikánský
poslanec Alejandro Lerroux kortesům, počínali si dělníci svrchovaně mírně a
rozumně, neboť chtěli zmenšením pracovní doby umožnit 400 nezaměstnaným
soudruhům přijetí do práce, a jejich nezištnost šla dokonce tak daleko, že
učinili továrníkům návrh, aby jim strhli desetinu mzdy. Zaměstnavatelé ukázali
se však naprosto nepovolnými a nechtěli o nějakých ústupcích ani slyšet.
Domnívali se totiž tito krátkozrací, nejhrubším egoismem posedlí lidé, že hlad
dělníky zkruší. Události ukázaly významným způsobem, kterak byli na omylu. Když
kovodělníci přišli k přesvědčení, že zaměstnavatelé obyčejnými prostředky
nepřivedou se k rozumu, usnesli se apelovat na solidaritu ostatních dělníků a
provést generální stávku."
V dalším líčí pisatel stávku samu, o níž přineseme
podrobnosti dále, podle zprávy uveřejněné v Les Temps nouveaux. Budiž zde však
ještě uvedeno, co dr. Broutá píše o španělských poměrech.
"Psychologům národů budiž ponecháno vysvětlit,
kterak to přijde, že právě nejmodernější problém, otázka dělnická, povstává
uprostřed opožděné civilizace španělské nejdříve a nejnásilněji. Většina ze
zahraničních listů, jež si dovolily kritizovat barcelonské příběhy, byla zcela
na omylu, označovala-li stávkové hnutí za vzpouru "pilných Katalánců"
proti "všechno vysávající kastilské centrální vládě", za hnutí separatistické
nebo také za zoufalý útok karlistů proti vládnoucí dynastii vzhledem k
blížícímu se nastolení Alfonse XIII. Nic není nesprávnější! Žil jsem dost
dlouho v Barceloně, abych mohl znát tamní dělnické poměry od základu, a jsem v
stálém spojení s katalánskými dělníky, zaměstnavateli i sociology, a tak mohu
tvrdit, že v soudobých zmatcích jedinou světlou věcí je právě ta okolnost, že
davy dělníků jsou zapřísáhlými nepřáteli katalánských separatistů i karlistů,
svých utlačovatelů, velkotovárníků a jezuitů.
Barcelonské dělnictvo lze následovně roztřídit:
lhostejní, nestranní dělníci 35 %
členové spolků, činní pro hospodářské povznesení 40 %
anarchisté 20
%
političtí (socialistickým, karlistickým,
republikánským spolkům náležející) dělníci 5
%
100
%
Vzdor všemu nelze popřít, že anarchismus zapustil v
Barceloně silné kořeny. Považuji veškeré opoziční strany za slabé, aby
znamenaly vážné nebezpečí pro další trvání nynějšího režimu; právě však otázka
dělnická, která není žádnou vlastní politickou otázkou, aspoň ve smyslu
zdejšího pojetí, mohla by obsahovat nejbližší a nejhorší nebezpečí pro
Španělsko."
«««
Postup celého hnutí líčí M.L. v Les Temps nouveaux
(francouzský anarchistický časopis - pozn. Exist.) asi následovně: Od 6. prosince
m.r. (1901 - pozn. Exist.) prováděli barcelonští kovodělníci a s nimi
zámečníci, mechanici, měditepci a kovolitci hromadnou stávku, aby obdrželi
devítihodinnou pracovní dobu, a obraceli se s apelem na solidaritu k dělníkům a
dělnicím všech kategorií ve všech provinciích. 15. prosince stávkovalo 9000
dělníků. 17. prosince jich bylo 16 000; zaměstnavatelé se dožadovali vojska a
utvořili obrannou ligu. Zavázali se přitom, že absolutně odmítnou každý ústupek
a přijmou všechny dělníky, kteří se dostaví, ať již umí, nebo neumí řemeslo,
aby se nemusela zastavit práce než v nejkrajnějším případě. Dělníci tedy počali
propagační činnost proklamacemi k dělnictvu i k veřejnosti, každodenními tábory
provázenými půtkami s bezmocnou policií. Propagandisti se rozešli po všech
průmyslových centrech Španělska, aby šířili myšlenku všeobecné stávky. Tu
především barcelonští vozkaři,
ozdobníci, přístavní nakladači se připojili ke stávce, odpovídajíce na vyzvání
k solidaritě. Mimo Barcelonu zabírá stávka především její okolí, San Andrés,
San Martín, Graciu, Badalonu a pak dále Reus a celý okres. Přichází vojsko a
město, pozorujíc vážný obrat událostí, činí pokus o dohodu navrhujíc, bude-li
práce ihned zase zahájena, svolání mezinárodní ankety o podmínkách pracovní
doby, dle níž pak budou posouzeny dělnické požadavky. Stávkující ovšem
prohlédli tento ubohý podvod a jejich propaganda zdvojnásobuje energii. Nastává
skoro stav obležení. Všecky cesty vedoucí do Barcelony jsou střeženy četnictvem
a kavalérií. Propagandisti jsou zatýkáni pod každou záminkou; tak například
Bonafula a Tereza Claramuntová. 14. ledna vydávají zaměstnavatelé pamětní list
k členům parlamentu a autoritám, v němž navrhují pracovní dobu desetihodinnou a
hrozí, že se vystěhují. Odpovídá jim tábor lidu, jenž schvaluje další odpor, i
kdyby měl trvat půl roku. A znova jsou vysíláni kamarádi do Valencie, Alicante,
Zaragozy, aby šířili myšlenku. Bída roste vzdor hospodářským kuchyním
organizovaným dělnickými společnostmi. Solidarita je však absolutní a každý tábor
potvrzuje rozhodnutí setrvat až do splnění požadavků. Je stěží sebráno nějaké
sto žlutých lidí (stávkokazi -pozn. Exist.), aby uhlí, jež čeká v přístavu,
mohlo být vyloděno. Četnictvo jen s velkou námahou chrání tuto práci. 7. února
přistupují k dělnické federaci koláři, 13. února zřízenci elektrických drah.
Konečně v neděli 16. února 44 dělnických táborů prohlašuje všeobecnou stávku.
Druhého dne, v pondělí sedmnáctého, jsou probuzeni
obyvatelé Barcelony vyvolávači časopisů, již všichni křičí totéž slovo do
prázdných ulic: toť signál. Dělníci sestupují do ulic, seskupují se, pak jdou
po továrnách a dílnách; stačí jediné slovo: všichni, kdož začali pracovat,
připojují se k nim. Vyjíždí-li tramvaj, stávkující promluví s řidičem a vůz se
vrací. V deset hodin ustává všechen život, všechna činnost, všechen pohyb.
Žádný vůz neprojede ulicemi plnými strašlivého ticha, všechny dveře jsou
zavřeny, i u krámů, v nichž se prodávají denní potřeby; měšťácké domy zůstávají
uzavřeny, protože sto tisíc dělníků stojí před nimi, a tito mají konečně
přesnou myšlenku a pevné odhodlání...
«««
"V několika hodinách se stali stávkující pány
Barcelony. V půl jedné však odevzdává bezmocná a zničená občanská vláda své
úřady do rukou vlády vojenské a od té chvíle počíná boj mezi vojskem,
četnictvem a policií na jedné straně a revolucionáři na druhé. Ať již boj
dopadne jakkoli, jedna věc je v té chvíli získána, a to je ta ohromná
manifestace solidarity dělníků, kteří konečně pochopili, že jejich věc je
společná a jejich síla všemohoucí, jsou-li sjednoceni. Od sedmnáctého získává
hnutí celé okolí barcelonské, dělnické davy Sabadellu, Manresy, Tarrasy,
Badalony, San Martínu de Provensals. Dne devatenáctého bouří se Sevilla,
Valencia, Alcoy, Jerez, Coruňa; stávky propukají v San Felíu de Llobregat,
Vallsu, všeobecná stávka půdy ve Valencii a Zaragoze propuká také ve Vinarozu,
Vilafrance del Panadés, Tarragoně a Masnou. Večer je stávka všeobecnou v
Zaragoze, prohlašuje se tam stav obležení. Dne dvaadvacátého a třiadvacátého
dobývá stávka Tortosy a Valladolidu. Autority se neodvažují povolat vojsko z
měst, kde stávka ještě nepropukla."
Co se událo pak, od té chvíle, kdy moc vojenská
vešla na scénu, není přesně známo. V prvních třech dnech přicházely sice četné
depeše z Madridu, konfúzní však a vykleštěné cenzurou. Referovaly o pohybech
vojska, o krvavých srážkách, o průvodech zatčenců, jež se pokouší jejich
revolucionářští bratři vysvobodit novými boji, o stále nových táborech lidu a barikádách. Bylo
útočeno na kláštery, jejichž obyvatelé buď prchli, nebo se bránili puškami. Pak
nastalo marné vyjednávání mezi stávkujícími a zaměstnavateli a autoritami,
načež boje počínají znovu. "Dne dvacátého dopisovatel časopisu Época
napsal, že generál Bargés vzdor své "obvyklé bravuře" a energii -
nařídil Červenému kříži, aby připravil všechna lůžka a nosítka, jimiž disponuje
- nemohl od tří dnů, kdy převzal velení, zavést klid a že seznam mrtvých a
raněných stále se prodlužuje ve sloupcích žurnálů, ač cenzura ani čtvrtiny
nepropouští. A mezi těmito tragickými zprávami nalézá se groteskní poznámka, že
guvernér nařídil, aby časopisy vycházely, a kdyby se sazeči zdráhali, aby
zaměstnavatelé udali jejich jména a jejich adresy. Generál Weyler prohlašuje ve
sněmovně, že v Barceloně vládne klid, a důkazem toho je, že jezdily tramvaje
naplněné vojáky."
Po jedenadvacátém jsou telegramy docházející
madridské žurnály nejen cenzurovány, nýbrž i významným a obmyslným způsobem
vynalézány. Pod touto hromadou lží se ovšem nelze dopátrat toho, co se ve
skutečnosti děje, lze se však mnohého domyslet z ustrašených očí měšťáků, kteří
prchají z Barcelony. Vojenské soudy fungují a problém je teď již zcela
jednoduchý.
«««
Povšimnutíhodná je také obsáhlá depeše zvláštního
zpravodaje francouzského deníku Le Journal p. Ludovica Naudeaua, jenž je ovšem
smýšlení zcela měšťáckého, jinak se však zdá být věrohodným.
Dříve však, než uvedu několik zajímavostí z této
depeše, kterou mám v doslovném znění před sebou, chci upozornit na bezpříkladně
ničemný falzifikát, jehož se dopustilo Právo lidu rafinovaně pokryteckým
způsobem. Zde stojí část lokálky, kterou tento list uveřejnil dne 27. února pod
titulkem K nepokojům v Barceloně. Pařížského korespondenta cituje lokálka
následovně:
"Je zcela jisté, že při událostech těchto
působilo hnutí anarchistické a že toto hnutí nebylo nějak poraženo. Hnutí
anarchistické velice zde dělnictvu škodí a sociálně demokratické dělnictvo je
proto na anarchisty velice rozmrzeno. Všeobecné stávky užili anarchisté ke svým
prospěchům, ba namnoze také k vykonávání soukromé msty. Mnoho lidí, anarchisty
nenáviděných osob, bylo zatčeno, beze vší příčiny přepadáni na veřejné ulici
lidé, kteří o sociální hnutí ani nezavadili. Mnoho lidí, kteří na veřejném
životě neměli vůbec účastenství, bylo zabito ranou z revolveru nebo dýkou. Anarchista
Claria zastřelil důstojníka, který kráčel před odílem vojska, byl ihned zatčen
a za několik hodin popraven."
K tomu podotýká redaktor sociálně demokratické
Političky toto: "Citujeme ovšem hlas buržoazního listu jen pro informaci
čtenářů, berouce ovšem jeho úsudky o dělnickém hnutí jen s největší
rezervou."
Nuže, co napsal opravdu p. L. Naudeau svému
žurnálu? Především v celém dopise není zmínky o tom, jak anarchisté dělnictvu
škodí a jak je toto na ně rozezleno. Ovšem prohlásil Pablo Iglesias jménem
hrstky sociálně demokratické, že tato
revoluce není vedena v předepsaných formách, a zavrhli ji. O tom však,
jak jsem pravil, není v zmíněné depeši ani zmínky, neboť i fakt sám je vzhledem
k nepatrnému počtu sociálně demokratických žabařů ve Španělsku docela
bezvýznamný. A teď pohleďme, jak se to má s těmi anarchisty, kteří prováděli
krvavou osobní mstu. Dopisovatel dělí především barcelonské revolucionáře na
čtyři skupiny: 1. stávkující kovodělníci, 2. dělnictvo stávkující ze
solidarity, 3. bojující anarchisté, 4. zloději a lupiči, tací, kteří ve Francii
v 1789 se nazývali brigands. Tyto má prý každé město, v Marseilli se jmenují
nervis, španělsky golfos a katalánsky trinxeraidés. Tito ubozí nemají -
rozuměme - žádného mínění, žádného sociálního ideálu. A nyní doslovný překlad:
"Jejich (povstaleckých živlů vůbec, nikoli
specielně anarchistů - pozn. překl.) zločiny, to nutno říci, byly strašlivé,
divoké osobní msty byly provedeny v těch dnech zmatků, lidé byli dýkou vražděni
z důvodů zcela cizích politice, sklady byly vyloupeny zloději, golfové chodili
jíst do restaurantů a nabízeli zaplatit svůj účet ranami nožem."
Tedy (nesouhlasíce ovšem tak zcela s názory
měšťáckého žurnalisty o těch zlodějích z profese) vidíme zcela jasně, že činí
rozdíl mezi anarchisty a těmito golfos. A tento rozdíl redaktor Práva lidu
ochotně zamlčel. Kdyby byl citoval celou řadu jiných, pro socialistický list
významnějších míst z oné depeše, nebyl by musel na konci pokrytecky svalovat ze
sebe zodpovědnost.
Z úryvků, jež dále otiskneme, pozná čtenář, jak
obmyslně a zlovolně byla depeše Právem lidu citována, když byla obrácena jen
proti anarchistům.
«««
Le Journal dne 23. února:
Komuna v Barceloně
(Depeše našeho zvláštního
zpravodaje)
Cerbére, 23. února. - Sto zabitých, tři sta
raněných, pět set uvězněných, taková je až dosud bilance událostí, jimž
přihlížíme v Barceloně...
Musel jsem odjet až k francouzské hranici, abych
vám mohl zaslat tento telegram. V této chvíli vládne v Barceloně Hrůza a toto
veliké město je izolováno od ostatního světa...
Bouře barcelonské mají původ velmi složitý a smysl
ještě složitější. Je třeba rozeznávat dvě řady různých skutků. Předně
anarchistické povstání, po druhé všeobecnou stávku. V této chvíli lze myslím
napsat toto: anarchistické povstání je potlačeno; všeobecná stávka pokračuje.
Nelze se o tom klamat, že stojíme v Barceloně před novou Komunou. Byly-li
atentáty provedené povstalci v prvních dnech divoké, vládla-li hrůza
Barcelonou, dokud vzbouřenci byli pány ulice, nutno říci, že i potlačování
prováděné reprezentanty pořádku je samo také divoké. Mohlo se jednat jinak? To
cizinci lze těžko odhadnout. Ale nahrazovat hrůzu hrůzou, toť není snad jediný
prostředek, jímž lze rušitele přivést k rozumu...
Španělská města jsou pro občanskou válku vhodnými
bitevními místy; Barcelona má celé čtvrtě, jež se zdají pocházet ze středověku,
temné uličky vroubené vysokými staveními, klenby a podloubí, tajemné cesty,
domy s terasami, tmavé dvory. V těchto labyrintech mohli stávkující až do
příchodu posil a prohlášení válečného stavu vzdorovat s úspěchem vojenské
moci...
Uznejme také, že někteří povstalci byli po svém
způsobu hrdinní. Ital jménem Claria, zpravodaj madridského anarchistického
časopisu, vrhl se mezi oddíl pěchoty, jež kráčela po Calle Ramarella, a zabil
důstojníka ranou z revolveru. Bylo nemožno, aby unikl vojákům, kteří ho ihned
zastřelili. (Srovnej, jak o tom mluví lokálka Práva lidu. Pozn. překl.) Také
jiní anarchisté obětovali svůj život snažíce se vysvobodit zajaté. Ve čtvrtek
bojovalo se zuřivě, na jediném místě bylo vypáleno osm set ran. Je to zázrak,
že počet obětí není desetkráte větší. Kdyby byli měli povstalci vážné zbraně,
kdo ví, co by se bylo událo. Jen několik revolucionářů mělo pušky, ostatní měli
po ruce jen pochybné revolvery...
Vojáci se chovali celkem vzato lidsky, stříleli jen
odpovídajíce na útoky. Nemohlo by se totéž však říci o četnících, kteří se
chovali jako vzteklá zvířata. Mohu o tom mluvit znaje příčinu. V Barceloně od
proklamace válečného stavu pluk četníků terorizoval nejpočestnější a
nejhodnější lidi. Od prohlášení válečného stavu má každý voják a četník právo
vystřelit, aniž mu byl dán rozkaz od důstojníka. Roztroušeni v malých
skupinkách, opatřeni na světě nejnebezpečnějšími puškami, tito strážci pořádku
střílí, kdy lim libo, protože je to jejich dobrou zábavou. Řadoví vojáci
nezneužívají tohoto práva, četníci pášou ukrutnosti. V Barceloně je tradicí
opovrhovat četníky, zahrnovat je nadávkami a posměchem; vědouce, že jsou
nenáviděni, cítíce se více ohroženi než vojáci řadoví, ztrácejí klid a také oni
ukájejí své staré zášti používajíce příležitosti k pomstě...
Pozorujme je: Jsou na číhané. Na rohu ulice zjeví
se náhle bledý člověk zavinutý v dlouhé pokrývce, vystřelí směrem k nim z
revolveru a uteče. Četníci učiní ihned strašlivou palbu a srazí na 1500 metrů
nějakého nešťastného chodce.
Někdo zahvízdl v jejich sousedství: palba!
Vyhlídka v okně třeskla větrem: palba!
Nejsou nikomu zodpovědní; stav obležení je
prohlášen, neexistují lidská práva, zákony, pranic; mohou zabít člověka,
protože se jim jeho obličej nelíbí. Ani okamžik neznepokojovaly mne výstřely
povstalců, kdežto mnohokrát vida, kterak četníci s výstředními pohyby
manipulují svými mauserovkami, cítil jsem se v nebezpečí. V některých
místnostech pronikly kule pušek Mauserových zdi a zasáhly lidi v jejich úkrytu;
ostatně zlíbí-li se jim to, vniknou četníci do domů a pod mlhavými záminkami
pášou každá násilí.
Dělničtí delegáti ubírají se k zaměstnavateli, aby
s ním smírně vyjednávali. V okamžiku, když se vrací, zabíjí četník, jenž na ně
číhal, jednoho ranou z pušky. Lidé chtějí vypáčit dveře u pekařství. Četníci
nesnaží se jim zabránit v tom, nýbrž vypálí na ně salvu. Jako vzteklí psi jsou
vražděni nejen všichni lidé, kteří bojují, brání se nebo manifestují, nýbrž prostě
i všichni podezřelí. Lidé hodnověrní mne ujišťují, že v kasárnách jsou někteří
vězni stříleni po sumárním odsouzení. Nemoha však kontrolovat tyto zprávy,
uveřejňuji je jen s rezervou. "Tamhle jsou četníci! Spasme se!", toť
pokřik počestných lidí v Barceloně...
Dnes, kdy opouštím Barcelonu, zdá se město klidným,
není však ani o jednoho vojáka méně v ulicích, ani o jednoho dělníka více v
práci---
Ludovic Naudeau
«««
Končím tedy krátký přehled pamětihodných událostí
barcelonských. Ocenit je, kritizovat je a odvodit z nich důsledky pro celý svět
významné nedovolují mi naše tiskové poměry.
Většina čtenářů našich dovede to však učinit si
sama a naši přátelé, obdivujíce se především velkolepému projevu dělnické
solidarity v Barceloně, odpovědí zajisté všem, kdož je upozorní na výsledek
barcelonské revoluce, slovy pařížského zpravodaje: "Kdyby byli měli
povstalci vážné zbraně, kdo ví, co by se bylo událo."